Naarden – více, než jen Jan Amos Komenský

Holandské pevnostní město Naarden je více, než jen známé místo posledního odpočinku světoznámého českého pedagoga, teologa a filosofa Jana Amose Komenského. Když směřujete po dálnici A1 do Amsterodamu a minete Amersfoort a Hilversum, octnete se téměř na předměstí hlavního města Nizozemí. Vpravo začínáte nejprve tušit a posléze rozpoznávat stříbřitou plochu Zuiderského moře a monotónně malebnou holandskou krajinu začnou kromě nezřetelných terénních vln a miniaturních lesíků narušovat průmyslové a kancelářské budovy. To vše najednou zleva naruší vertikála kostelní věže. Je to GroteKerk, trojlodní bazilika Sv. Víta, vyčnívající z před zraky cestovatele terénem dokonale zakryté bastionové pevnosti Naarden. Když město v roce 1499 získalo světcovy ostatky, byl to jeden z posledních impulsů ke stavbě nového kostela, jehož vysoká věž je tím jediným, co lze z dálky spatřit.

Po Vestfálském míru, uzavřeném v roce 1648 v Münsteru a Osnabrücku, kterým skončila pro Nizozemí Osmdesátiletá válka za nezávislost na španělské koruně, se ve Spojených provinciích rozhostil dlouho očekávaný klid. Následkem toho jejich pevnostní soustava začala pomalu upadat. Napomáhala tomu i samotná charakteristika pevností podle staroholandské školy, spoléhající se z časových a finančních důvodů na téměř čistě zemní provedení bez armování. Když se nad Nizozemím začala stahovat mračna mocenských ambicí Ludvíka XIV., Krále slunce, francouzské zpravodajské hlášení z roku 1672 se pohrdavě zmiňovalo o tom, že „tyto staré a rozpadající se zemní náspy, kterými jsou, jak víte, obkroužena všechna ubohá městečka v této zemi, umožňují snadný přístup jakéhokoli útočníka, který lehce dostane své minéry až k patě hlavní hradby“.(i) Vauban v pozdějších bojích označoval typologicky stejné španělské pevnosti na jižní hranici jako bicoque, doslova brlohy (ii), jejichž dobytí ani nevyžaduje zahájit pravidelné obléhání.

V roce 1669, pouhé tři roky před začátkem Francouzsko-holandské války, která byla ze strany Ludvíka XIV. motivována zejména rozsáhlou podporou, kterou Spojené provincie ze strategických důvodů poskytly Španělsku během Devoluční války s Francií (1667-1668), kdy se bojovalo o jižní části Španělského Nizozemí (dnešní Belgie), tak pouhé tři roky před tímto konfliktem prakticky přestala jakákoli rozsáhlejší údržba a výstavba pevností. Práce se zastavily i na pevnosti Naarden. Ijsselská říční bariéra byla zanesena naplaveninami a pevnosti špatně vystrojené a vyzbrojené. Armáda se ještě příliš nevzpamatovala z porážek, které ji v roce 1665 připravily oddíly münsterského biskupa.

Holanďané plánovali především držet velmi silnou vysunutou pevnost Maastricht. Když pak v roce 1672 Ludvík Maastricht zcela obešel a poslal svoji více než stotisícovou armádu přímo na centrální provincii Holland obchvatným manévrem přes Rýn a dolní Másu, způsobil tím značné překvapení. Pevnosti Arnhem, Schenckenschans, Zutphen a Nijmegen rychle padly a pevnost Naarden zachránilo pouze to, že v posledním zoufalém pokusu Holanďané otevřeli stavidla u Zuiderského moře a řízeně zaplavili celou Oude Hollandse Waterlinie, na jih od Muidenu, kolem Naardenu, Woerdenu a Oudewater až k Leku. Ludvíkovo tažení bylo tedy mírně neslavně, ale zcela rozhodně zastaveno.

Prvním úkolem následně bylo zesílit pevnosti, které v roce 1672 tak zásadně zklamaly – jako Bergen op Zoom nebo s´Hertogenbosch, které byly výrazně přestavěny – a dále například Naarden, který byl v podstatě postaven znovu. Odborného vedení se museli chopit cizinci, protože staroholandská škola byla již překonána a hlavní postava školy novoholandské, Menno van Coehoorn, zatím nepřekročil životní fázi mladého důstojníka pěchoty.

Dispozice pevnosti Naarden

Naarden se v bastionovou pevnost začal proměňovat až po roce 1572, kdy byl obsazen španělskými vojsky krále Filipa II., obyvatelstvo zmasakrováno a město vypáleno a hradby pobořeny. Tato událost z 1. prosince je dodnes připomínána jako Naardenské krveprolití, Bloedbad van Naarden.  Po odchodu španělské armády byly postupně v rozích obdélníkové dispozice města zbudovány první čtyři bastiony, které ale byly v porovnání s těmi současnými výrazně menší. Hlavním protagonistou celkové obnovy pevnosti Naarden po vojenském neúspěchu z roku 1672 byl Vilém III. Oranžský společně s amsterodamským architektem Adriaanem Dortsmanem.

Stavba pevnosti měla dvě fáze, v úvodní, která trvala v letech 1673-1678, se díla chopil zřejmě vojenský inženýr Maxmilian d´Yvoy (iii). Zde došlo nejprve k obnově a přestavbě opevnění v severovýchodní části směrem k Zuiderskému moři, na takzvané Seefront, kde vznikly tři nové bastiony Oud Molen, Katten a Oranje, spojující kurtiny, dva raveliny a krytá cesta.

Starší úsek – Seefront

Zde byly bastiony i mezilehlé kurtiny provedeny podle staroholandské školy, jejich jádro nasypáno z písčité zeminy a obloženo vrstvou jílovité půdy a drnů – v provedení s klasickou staroholandskou fausse-braye (vorwaal). Bastion Katten byl pojmenován kočka podle místního výrazu pro zemní kavalír, jímž byl jako jediný opatřen. To byla tehdy nejvyšší kóta v celé pevnosti, umožňující palby daleko do předpolí na přibližující se obléhací práce.

Střední obranné pásmo bylo tvořeno dvěma raveliny – Katten-Oranje a Oranje-Oud Molen. Oba dva byly vytvořeny znovu v čistě zemním provedení, přičemž Katten-Oranje byl tvořen dvěma líci a Oranje-Oud Molen tvořily dva líce a dva boky. Později byl ravelin Katten-Oranje opatřen poloarmováním.

Hlavní příkop i příkopy ravelinů byly zavodněné a celé frontě bylo předsunuto vnější obranné pásmo v podobě kryté cesty v prostém zemním provedení se shromaždišti ve vbíhajících úhlech. Kryté cestě byl předsunut další zavodněný příkop.

Jedním z důvodů, proč Seefront nebyla opatřeba poloarmováním a kasematovými prostory a střílnami byly vodotechnické poměry, kdy mohlo dojít k náhlému vzestupu hladiny mořské vody a zatopení těchto prostor. Druhá část pevnosti, Landfront, totiž nebyla inundována mořskou, ale sladkou říční vodou a zde takové výkyvy hladin nehrozily. Ze saillantů bastionů Oranje a Oud Molen vycházela batardeau, rozdělující oba sektory inundací.

Na severovýchod je ve směru ravelinu Oud Molen–Katten předsunut polygonální fort Ronduit, což je ovšem staba až z roku 1874.

Modernější úsek – Landfront

Ve druhé, podstatně výraznější etapě z let 1679-1685 pevnost dokončil Vilémem III. najatý vojenský inženýr Paul Storff de Belleville, který již předtím sloužil „švédským, benátským, španělským i rýnsko-falckým pánům“ a v nedávné době dokonce stál na druhé straně ve funkci hlavního Vaubanova inženýra.(iv)

Belleville vyprojektoval výrazně modernější jihozápadní Landfront, frontu tří bastionů Nieuw Molen, Turfpoort a Promers, které již byly exponovanější a tedy poloarmované, s dvojitými etážovými boky, krytými pravoúhlými orillony a také pěti kasematovými střílnami na obranu příkopů ravelinů v každém líci a dvěma kasematovými střílnami v kurtě u hrdla bastionů, mířícími na shromaždiště kryté cesty. Belleville také podobným provedením opatřil navazující levý bok bastionu Oud Molen a pravý bok bastionu Oranje ve starší Seefront.

Belleville dále bastiony Nieuw Molen a Oud Molen opatřil ve špičce zemním vysunutým retranchmentem, přístupným samostatnou poternou. Stejná stavba byla v bastionech Turfpoort, Promers a Oranje v letech 1877-1879 doplněna skrytou moždířovou baterií.

Střední obranné pásmo je zde tvořeno čtyřmi raveliny Nieuw Molen–Oud Molen, Turfpoort–Nieuw Molen, Promers-Turfpoort a Oranje–Promers, které jsou pololarmované a tvořené líci a krátkými boky.

Počet bran byl snížen na dvě, Amsterodamskou bránu na severozápadní části, mezi bastiony Nieuw Molen a Oud Molen a Utrechtskou bránu na jihovýchodě, mezi bastiony Promers a Oranje. Obě původní brány se nezachovaly, pouze Utrechtská brána byla v roce 1877 nahrazena novým objektem, který je na jejím místě dodnes.

Vnější obranné pásmo na Landfront stejně jako na Seefront tvoří krytá cesta v prostém zemním provedení se shromaždišti. V nich osazené kasematové úkryty jsou až pozdějšího data, z druhé poloviny 19. století. Kryté cestě je předsunut samostatný zavodněný příkop.

Schematický nákres bastionové fronty v Naardenu podle Sturma.(v) Zobrazuje výsek pouze Bellevillovy Landfront, tupoúhlé prostorné bastiony s pravoúhlými orillony a dvojitými konkávními boky, v nichž se nachází velmi silné baterie pro flankování hlavního příkopu. Za saillantem bastionu se nachází prvkem typu malého zemního retranchmentu s baterií pro ostřelování průlomu a přibližujících se obléhacích prací. V relativně širokém zavodněném příkopu se nachází menší ravelin, tvořený dvěma líci a krátkými boky a klasická krytá cesta v prostém zemním provedení se shromaždišti.

Koncepce pevnosti Naarden

Zatímci d´Yvoy svoji koncepcí nepřekonal staroholandskou školu, Belleville se pokusil o to, co bývá nazýváno variantou francouzské školy, přesunuté do holandského prostředí a přizpůsobené terénu s velmi snadným využitím inundací. Představoval jednoho z posledních typicky kosmopolitních evropských vojenských inženýrů 17. století, nesvázaného ještě výhradně s určitou opevňovací tradicí nebo vojenskou byrokracií. Jeho přestavba pevnosti Naarden je inovativní a ve své době vzbudila i určité odborné spory a kontroverze.

Samotný Coehoorn Bellevillovy dispozice v naardenské Landfront a dále pevnosti Grave označil za defektní, v případě Naardenu hlavně kvůli příliš širokému hlavnímu příkopu i příkopům ravelinů, které „vystavovaly eskarpové zdivo volnému výhledu a palbě a ponechávaly krytou cestu bez efektivní podpory z hlavní enceinte“.vi Nutno ovšem podotknout, že Coehoornovy vlastní teoretické koncepce, publikované zhruba v době dokončení Naardenu v jeho nejznámějším díle Nieuwe Vestingbouw op en natte of lage horizont, vydaném v Leeuwarden roku 1685, byly sice impozantní, ale praktické zkušenosti se v nich zračily jen skromně.

Muller toto rané Coehoornovo dílo typicky označuje jako příklad kabinetních projektů pevností, které by v realitě byly nesmírně nákladné a vyžádaly by si neúnosné náklady na posádku, výstroj a výzbroj: „Pokud by šlo pouze o to silně opevnit město a nebrat do úvahy nic jiného, pak bychom mohli donekonečna vršit jeden předsunutý prvek na druhý, ale pokud si uvědomíme, že celý stát by se tak mohl vyčerpat stavbou i jediné fortifikace, jejíž obrana by si vyžádala celou armádu, pak se tedy jasně vyjeví, že síla a velikost opevněného místa by měla záležet pouze na jeho významu pro národ“ (vii). Zvláště Coehoornova třetí metoda, spoléhající na obrovské půlměsíce, couvreface a raveliny, předsunuté před hlavní enceinte, dokazuje, že „… je nezbytné, aby čtenář pochopil, že p. Coehoorn napsal svoji knihu ještě předtím, než získal ony rozsáhlé zkušenosti, kvůli nimž je dnes spravedlivě považován za jednoho z největších vojenských inženýrů vůbec“.(viii)

Bellevillova dispozice je výrazně úspornější, spoléhá se především na velmi silnou hlavní enceinte kurtin a bastionů – ale kupodivu je pozdějším Coehoornovým pokročilým koncepcím dosti podobná. Dalo by se říci, že je s nimi snadno zaměnitelná.

Především je Naarden opatřen pouze poloarmováním, nikoli plným armováním, ve stylu ostatních inženýrských škol, které bylo podle Coehoorna velmi zranitelné.  Velice typické pro pozdějšího Coehoorna jsou rovněž etážové dvojité konkávní boky bastionů, chráněné pravoúhlými orillony, v nichž byly umístěny velmi silné flankovací baterie, ovládající hlavní příkop před líci a boky sousedních bastionů. Právě takové řešení později podle Coehoorna překonávalo jím hodnocenou hlavní slabinu francouzské, tedy Vaubanovy školy, to jest velmi slabé boky bastionů, vůči nimž obléhatel na dobyté kryté cestě vždy může vztyčit silnější protibaterie.(ix)

Podobnost nese i Bellevillova krytá cesta, opatřená druhým, rovněž zavodněným příkopem. Naarden byl také někdy považován za Coehoornovo dílo a když se jeden z předních raně novověkých fortifikačních teoretiků a inženýrů Christoph Sturm v roce 1736 vydal do Bredy a Naardenu, aby přišel na kloub tajemství Coehoornovy koncepce, teprve na místě pln překvapení zjistil, že se Coehoorn na projektu vůbec nepodílel.(x)

V pozdější době byla pevnost Naarden postupně doplňována zejména kasárenskými a skladovacími a kasematovými objekty. Právě z důvodu nedostatku skladovacích prostor byla na bastionu Oud Molen v roce 1688 postavená budova zbrojnice Arsenaal, k němuž v roce 1728 přibyl Klein Arsenaal

Mírová posádka pevnosti Naarden byla relativně malá. V době pruské invaze roku 1787 byla výrazně posílena, přičemž vojáci byli ubytováni na kvartýrech u místního obyvatelstva, katolický kostel byl použit jako válečná nemocnice a GroteKerk Sv. Víta jako zbrojnice. Během francouzských revolučních válek Naarden v roce 1795 dobyla francouzská vojska, která mu přisuzovala velký strategický význam a Napoleon zde zanechal silnou posádku až do roku 1814, kdy byla pevnost po třicetidenním obléhání dobyta zpět holandskými a spojeneckými oddíly.(xi)

Dispozice pevnosti Naarden po Bellevillově přestavbě (Riksarkivet) (xii).

Prohlídka pevnosti Naarden

Pevnost Naarden je snadno dostupná po dálnici A1 směrem na Amsterdam. V podstatně všechny bastiony i kurtiny a krytá cesta jsou volně přístupné a dostupné – k návštěvě ravelinů je vzhledem k existenci zavodněného příkopu nutno použít lodičky. V bastionu Turfpoort sídlí Holandské pevnostní muzeum (Nederlands Vesting Museum), návštěvu jehož expozice lze velmi doporučit a které se budu věnovat v následujícím samostatném příspěvku.

Poznámky

i. Duffy, Christopher. 1985.  The Fortress in the Age of Vauban and Frederick the Great 1660-1789: Siege Warfare Volume II (London, Boston, Melbourne a Henley, Routledge & Kegan Paul), 8, citováno Chamilly Louvoisovi, 1. dubna 1672, Luxembourg 1759, 41.
ii. Ostwald, Jamel. 1997. Vauban under siege: Engineering Efficiency and Martial Vigor in the War of the Spanish Succession (Leiden a Boston, Brill), 76 nebo 105 a 106 a zvláště mapa na str. 118.
iii. Vesting Naarden, http://www.vestingnaarden.nl, stránky badatele Davida Kipse, navštíveno 29. 8. 2011.
iv. Duffy, The Fortress in the Age of Vauban and Frederick the Great 1660-1789, 12.
v. Duffy, The Fortress in the Age of Vauban and Frederick the Great 1660-1789, 66, citováno Sturm, L.C. 1736. Architectura militaris hypothetico-eclectica (Norimberk).
vi. Duffy, The Fortress in the Age of Vauban and Frederick the Great 1660-1789, 70.
vii. Muller, John. 1749. Elementary part of the fortification (Londýn, F. Wingrave, 5. vydání), 68.
viii. Muller,  Elementary part of the fortification, 91 a 92.
ix. Coehoorn, Menno baron van. 1705. The New Method of Fortification, Translated from the Original Dutch, of the late famous Engineer Minno Baron of Koehoorn (Londýn, Daniel Midwinter). „… mohl jsem tedy souhlasit s francouzskou zásadou, že opevnění zcela závisí na stálé boční palbě a uzpůsobení prvků tak, aby se obléhatel nemohl vyhnout jejich palbě… ale nemohu vidět, jak toho chtějí dosáhnout, neboť ukáži, že jejich boky nejsou kryté, ale zcela otevřené a slabé Raveliny nemohou zabránit jejich zničení palbou mnohem silnější protibaterie“, tamtéž, předmluva.
x. Duffy, The Fortress in the Age of Vauban and Frederick the Great 1660-1789, 69.
xi. Vesting Naarden, http://www.vestingnaarden.nl, stránky badatele Davida Kipse, navštíveno 29. 8. 2011.
xii. Riksarkivet Švédsko, Utländska stads- och fästningsplanner, 0406:14:048:005 Naarden Narden.

Prohlídka pevnosti včetně podrobné fotodokumentace bude předmětem samostatného následujího článku. zatím tedy přikládám jen současný družicový snímek Naardenu – Google Mapy:

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s