
Hledím-li zpětně na rok 2023 (a ostatně i na rok letošní), musím přiznat, že hektičnost akademického provozu je něco, s čím bude nutné se začít lépe vyrovnávat. Náš projekt zkoumání paměti a zkušenosti českých vojenských reenactorek a reenactorů si vyžádal nás celé a když nyní sedím ve své kanceláři, poté, co v neděli krátce před půlnocí byl rukopis naší kolektivní monografie odeslán do nakladatelství (Karolinum) do recenzního řízení, ohlížím se zpět a vidím nejen oněch již téměř 130 pořízených orálně-historických rozhovorů, ale i celou řadu textů, dílem již publikovaných a dílem chystaných k vydání… ale patrně nejzřetelněji vidím ze všeho ono neuvěřitelné nejen intelektuální dobrodružství, které nám ponor do dějin a kultury militárního reenactmentu v českých zemích přinesl. Teď jsme se dostali zpět nad hladinu a já i kolegové a kolegyně (Lenka Hadarová, Jiří Hlaváček a Přemysl Vacek) jsme za to zároveň rádi i neradi: dobře víme, že přestože odevzdaný rukopis má mírně monstrózní rozměry—zatím cca 650 normostran), podařilo se nám (doufejme) pouze načrtnout základní problémy a interpretační linie naší problematiky. Odhalená historická změna kulturních obsahů, forem a procesů je tak fascinující, že bychom se velmi rádi problematice věnovali i další tři roky. Leč to nezáleží jen na nás. Prozatím tedy přijměte prosím pozdrav od „vynoření se“ zpod hladiny a několik skromných doporučení na již existující výstupy:
- Studie Jiřího Hlaváčka o reenactmentu ČSLA, nazvaná „Hraní na socialistické vojáčky?“
- Má studie o reenactmentu estonských jednotek SS v českém prostředí, která na aktérské rovině otevírá jeden velmi závažný „nevyřízený účet dějin“.
- Studie Přemysla Vacka o reenactmentu raného středověku a zvláště vikingských bojovníků.
Zanedlouho – patrně snad již v těchto dnech – vychází další studie, můj text, který byl laskavě přijat do Acta Poloniae Historica, a v recenzním řízení v dalším zahraničním časopise je skvělá studie Lenky Hadarové. V závěrečné fázi přípravy je také má kapitola ve skvělé kolektivní monografii Živé pevnosti editorů Mileny Lenderové a Vítězslava Prchala, na kterou se velice těším! Na poslední rok se k našemu týmu přidal i výborný doktorand z naší fakulty, Josef Řičář, který pracuje na velmi inovativním a v českém i minimálně středoevropském kontextu naprosto unikátním „animal studies“ textu o aktérství zvířat v historickém reenactmentu.
V druhém letošním čísle recenzovaného časopisu Český Lid / Czech Ethnological Journal, právě vyšla má studie „Zoufalství, jaderné rakety a magické hory. Uchronický příběh bývalého vojáka základní služby.“ V rámci našeho probíhajícího výzkumného projektu Armáda jako nástroj socializace (GAČR 19-19311S), jsme pořídili značné množství orálně-historických rozhovorů. Řada z nich odhalila skutečně traumatické následky nuceného absolvování dvouleté základní vojenské služby, a to zejména v 70. a 80. letech minulého století. V jednom z narativů, který jsem zaznamenal, byl zachycen unikátní uchronický příběh (viz Portelli), který jsem zpracoval podle paradigmatu orální historie, k němuž se hlásím – podle kulturálního post-pozitivistického přístupu.