Druhý život reenactorského projektu podruhé

… a o týden později se vydání dočkal i druhý můj text, reprezentující pomyslný druhý život našeho výzkumného projektu o vojenském reenactmentu, který tentokrát vyšel v International Journal of Military History and Historiography (Brill). Zamýšlí se v širším kulturně-historickém kontextu nad impaktem, který na českou vojenskou reenactorskou scénu vykazuje v roce 2024 odvysílaný a velmi populární tematický seriál České televize, čirou náhodou paralelně vytvářený během doby trvání našeho projektu, který komunikuje podle mého soudu vzhledem k reenactorské scéně velmi cizorodé symbolické významy.

Druhý život našeho reenactorského projektu

V The Journal of Slavic Military Studies mi právě vyšla studie, reprezentující pokračující „druhý život“ našeho reenactorského výzkumného projektu, který skončil v prosinci 2024. Politika paměti na druhou světovou válku a zvláště její dramatické a násilné zakončení v českých zemích, se v posledních letech viditelně proměňuje. Sovětské „osvobození“ je chápáno čím dál silněji jako pouhá mezihra, anticipující nástup nového totalitního režimu, tentokrát stalinistického. Ve stínu tohoto přehodnocení role Sovětského svazu se ovšem začíná měnit i pohled na „německé“ historické aktéry, kteří se v létě roku 1945 stali oběťmi brutální vlny odvetného násilí, páchaného na válečných zajatcích nacistických ozbrojených sil – i na etnokulturnně německých civilistech. Ke změně dříve dominantního obrazu již delší dobu nenápadně, ale přesto přispívají také historičtí reenactoři druhoválečných německých ozbrojených sil. Vojenský historický reenactment ve střední a východní Evropě je fascinující, komplexní, nesmírně bohatý a dosud jen základním způsobem uchopený fenomén.

Tři roky v terénu… a v knihovně…

Příští týden, tedy patnáctého ledna 2025, se na pultech knihkupectví ocitne plod našeho tříletého výzkumného projektu, zaměřeného na soudobé dějiny a kulturu vojenského historického reenactmentu v českých zemích. Kolektivní monografie Vojáci věčné války, za níž stojím jednak já coby editor a spoluautor a dále kolegyně Lenka Hadarová a kolegové Jiří Hlaváček a Přemysl Vacek, už při letmém pohledu představuje pouze pomyslný první díl, prezentující zkoumání tak nesmírně bohatého kulturně-historického fenoménu. Informace na webu nakladatele (Karolinum) zde. Je těžké shrnout v krátkém odstavci tři hektické roky, kdy jsme se nořili do v českém prostředí zatím téměř naprosto neprozkoumané problematiky. Text je teoreticky metodologicky ukotven do postpozitivistické orální historie a reenactment studies po afektivním obratu. Přestože se nám nepodařilo získat prostředky na další výzkum, tak z pole výzkumu vojenského historického reenactmentu neodcházíme. Vojenský historický reenactment znamená mnohem více, než jen skupinu lidí, oblečených do „podivných“ uniforem a jedná se o aktivitu, významně ovlivňující naši politiku paměti a produkci historického významu ve vztahu i k těm nejvýznamnějším symbolickým historickým centrům našich dějin. Jinými slovy: narazili jsme na obrovskou a nevídanou hloubku problematiky, kterou naše jednotlivé konceptuálně ukotvené kapitoly (produkce historického významu, násilí a tělesnost, gender, aktérství zbraní, afekty nostalgie apod.) zatím „pouze“ na pěti stech stranách načrtávají.
– Petr Wohlmuth, ed., Vojáci věčné války. Militární reenactment v českých zemích mezi historickou rekonstrukcí a nevyřízenými účty dějin (Karolinum: Praha, 2024), 492 s.