V roce 2012 byla na seznam světového kulturního dědictví UNESCO pod kódem 1367bis zapsána další položka. Portugalské Posádkové město Elvas a jeho fortifikace, představující soubor městské fortifikace a několika vysunutých fortů z druhé poloviny 17. století, nacházející se na portugalsko – španělské hranici u Badajozu. Jedná se o bastionovou fortifikaci s několika nestandardními prvky, připomínajícími klešťový systém opevňování a místní radnice se pyšní tím, že Elvas údajně představuje nejrozsáhlejší zachovaný systém bastionové fortifikace na světě. Není to pravda, neboť obě velké české bastionové pevnosti – Terezín i Josefov – jsou rozsáhlejší a sofistikovanější. To je nám však málo platné. Stejný nesmyslný nárok si činí například katalánská pevnost Sant Ferran u Girony. Jak Elvas, tak Sant Ferran ovšem nad našimi pevnostmi bohužel těžce vítězí na body co se týče svého zrekonstruovaného stavu, známosti v odborné i laické komunitě a pozornosti, jaké se jim coby prvořadým historickým památkám dostává.

Kdo o obou našich pevnostech vůbec ví v zahraničí? Ještě v 80. letech minulého století byla pevnost Josefov dokonce i pro britského doyena historických pevnostních studií Christophera Duffyho naprostým zjevením, když se mu podařilo podívat se přes želenou oponu. Podstatný rozdíl mezi Elvas a Terezínem a Josefovem ovšem spočívá ve skutečnosti, že navzdory upřímnému a dlouholetému úsilí několika odborných pracovníků, převážně z řad Národního památkového ústavu, je cesta obou našich pevností do UNESCO zatím spíše jen zbožným přáním, než realitou.

Evropa je obecně národními památkami UNESCO vcelku „přeplněná“ a šanci podle všeho mají spíše větší nadnárodní projekty a nominace. Nejprve panovala snaha připojit pevnost Terezín nominačně k již existujícímu francouzskému projektu Vaubanova opevnění (UNESCO No. 1283). Z hlediska svého účelu to je zcela pochopitelné a mohlo to pevnosti výrazně přispět. Pomineme nyní, že ze z vojensko-historického hlediska je absurdní označovat Terezín za pevnost „Vaubanova typu“, neboť typově odpovídá kříženci Cormontaigneova systému se systémem Mezierské školy a jak Cormontaigne, tak Mezieres nejpodstatnější Vaubanovy inovace (druhý a třetí systém) v podstatě ignorovaly. Jedině projektant pevnosti Josefov, Claude Benoit Duhamel de Querlonde, se výrazně inspiroval Vaubanovým třetím systémem. Tato snaha v současnosti zřejmě již dávno ustala. Podle ministerstva kultury se objevila jiná možnost.

Pod evidenčním číslem 1498 se již od roku 2007 skrývá v Předběžném seznamu památek UNESCO soubor fortifikace v Komárně, prosazovaný Maďarskem pod názvem Pevnostní systém na soutoku řek Dunaj a Ván v Komárnu – Komárom. V současnosti se podle všeho maďarská strana snaží rozšířit tuto nominaci na obsáhlejší projekt, zahrnující bývalé habsburské pevnosti ve Střední Evropě. Podle českého ministerstva kultury by se perspektivně do této snahy mohl přidat i Terezín. Musíme se ale ihned zeptat. A co Josefov? Co konečně Josefov? V případě Josefova se jedná o ještě unikátnější a historicky významnější vojensko – historickou památku.

Terezín i Josefov podle mého názoru trpí několika problémy, které žádná nominace pro UNESCO v tuto chvíli nevyřeší. Namátkou mohu zmínit podle mého názoru tři nejvýznamnější:

1) extrémní podfinancovanost údržby a rekonstrukčních aktivit, probíhajících na obou pevnostech ze strany státních i veřejných rozpočtů. Jedná se ve srovnání se zahraničím o naprosto zanedbatelné částky. V Terezíně stále ještě probíhá IOP Terezín – oživení historických památek, mající rozpočet téměř 425 milionů korun, který se však pevnostního systému v podstatě téměř nedotkl (!) a finance byly vynaloženy převážnou většinou na stavby, nacházející se de facto uvnitř města. Tolik potřebné zásadní rekonstrukce a opravy zejména středního a vnějšího obranného pásma (hlavní příkop, kontrgardy, hlavní galerie, podzemní protiminový systém apod.), které těžce utrpělo opakovanými povodněmi, jsou prováděny ve zcela nedostatečné míře.

Jen letmý pohled na stavebně – technickou situaci pevnosti Elvas je ve srovnání s našimi pevnosti velmi smutný.

2) minimální nebo jen symbolická podpora ze strany státních i veřejných rozpočtů pro místní vojensko-historická sdružení, mající ve svých řadách kvalifikované odborníky, kteří se v polních podmínkách záchraně a rekonstrukci obou pevností věnují dlouhá léta.

3) dlouholetý nepříliš pozitivní vztah mezi představiteli státní správy i samosprávy a těmi, kteří problematice skutečně rozumí – to jest místními vojensko – historickými aktivisty a následně experty. Lidem, kteří věci rozumí a jsou teoreticky i prakticky fundovaní, se příliš nenaslouchá. Expertní znalosti zůstávají příliš často nevyužité.

Fort Nossa Senhora da Graça

Pevnostní město Elvas na svých webových stránkách i na své prezentaci na stránkách UNESCO používá řadu z historického hlediska nesmyslných rétorických figur a superlativů, hovořících o největší, nejlepší nebo nejpokročilejší evropské bastionové pevnosti, reprezentující například novoholandský styl fortifikace. To je výrazně diskutabilní, Elvas v žádném případě není příkladem novoholandské školy, reprezentované zejména Menno van Coehoornem.

Opevnění Elvas, většinou sleduje novoitalský normativ, doplněný o některé modifikované staroholandské importy, například půlměsíce před špičkami bastionů nebo typické vysunuté rohové hradby. Pevnost vyprojektoval jezuitský klerik Joannes Cieremans (João Piscásio Cosmander, 1602-1648), původně učitel matematiky na katolické univerzitě v Lovani ve Španělském Nizozemí. Na dalších úpravách se podílel také francouzský vojenský inženýr Nicolas de Langres. Cosmander od roku 1641 působil v Portugalsku, kudy původně chtěl pouze projíždět na cestě za misionářským posláním v Číně. Země se ale octla v úvodní fázi dlouhé tzv. Restaurační války se Španělskem, která trvala až do roku 1668. Král Joao IV. Cosmandera přesvědčil, aby zůstal, jmenoval ho opevňovacím ředitelem (fortificationibus regis praefecto) a udělil mu hodnost plukovníka a velice vysoký plat 160 zlatých dukátů měsíčně.

Jezuitští představení Cosmandera napomenuli a snažili se ho přimět k pokračování v cestě do Číny a soustředění se na duchovní poslání. Cosmandera ale vojenské inženýrství v praxi natolik fascinovalo, že jejich výtky odmítl a byl následně vyloučen z jezuitského řádu a zůstal profesionálním vojákem a vojenským inženýrem.V roce 1644 tak pevnost Elvas pod jeho velením odolala španělskému obléhání, které muselo být ukončeno s těžkými ztrátami po pouhých devíti dnech. Cosmander byl posléze v roce 1645 zajat v boji a držen v zajetí v Madridu. Po nějaké době změnil strany a v roce 1648 padl během řízení útoku na portugalskou pevnost Olivenza, kterou sám upravoval a projektoval.

Letecká fotografie městské pevnosti Elvas a okolních fortů.

Cosmander jistě znal dobový staroholandský normativ, zejména práce Samuela Maroloise, ale v pochopitelných důvodů – v Elvas není možné aplikovat žádné významnější hydrotechnické obranné prostředky – se jeho projekt nedá označit jako typický projev staroholandského fortifikačního stylu, který do značné míry spočíval na vodotechnice a typické pro něj bylo spíše zemní provedení fortifikací. Další Cosmanderovy projekty, jako například Fort Santiago Sesimbra, Forte de São Pedro de Paco de Arcos nebo Fort Oeiras, vykazují spíše formální staroholandské inspirace a jedná se v podstatě o hybrid této tradice a novoitalského normativu.

Pokud byste se více zajímali o na první pohled nepravděpodobné spojení jezuitů a fortifikací, doporučuji vynikající monografii Denise De Lucca, nazvanou Jesuits and Fortifications. The Contribution of the Jesuits to Military Architecture in the Baroque age, vydanou nakladatelstvím Brill v nizozemském Leidenu v roce 2012, symbolicky stejném roce, kdy byla pevnost Elvas vepsána do seznamu památek UNESCO.

Co je to ovšem platné, když prezentace Elvas a nyní i jeho světový kulturní význam, se nachází na zcela jiné úrovni, než v případě obou našich pevností. Může se úspěšná nominace a vynikající rekonstrukce a údržba pevnosti Elvas stát pomyslným budíčkem i pro českou oficiální stranu?

Pevnost Olivenza. Projekt Nicolase de Langres, upravený Cosmanderem. Během jejího obléhání v roce 1648 Cosmander padl v boji, již na španělské straně.

Projekt Elvas, na kterém pracovali Nicolas de Langres i Cosmander.