Poslední březnová sobota na Ravelinu XIV byla nejen pracovní, jak jsem se již zmínil v předchozím příspěveku. Členové sdružení prováděli po areálu a předváděli střelby z tříliberního kasematového kanónu a nejnovějšího přírůstku – sedmiliberního moždíře. Jedná se o zbraň, která v druhé polovině 17. století přidala doslova třetí dimenzi do pevnostní války. V roce 1694 byly poprvé moždíře, dělostřelecké zbraně pro palbu horní skupinou úhlů, hromadně nasazeny holandským inženýrem Menno van Coehoornem při obléhání Francouzi držené pevnosti Namur.

Coehoorn byl přesvědčen, že právě mnohem širší nasazení menších a mobilnějších moždířů, střílejících výbušné projektily, takzvané bomby, představuje onen žádoucí prostředek za výrazné urychlení obléhacích prací. U Namuru se Coehoorn dostal do sporu s Juliusem von Tettau, vrchním velitelem dělostřelectva armády Viléma III. a tehdy generálním ředitelem fortifikací, francouzským hugenotským emigrantem Du Puy de l´Espinassem. Jeho názor nakonec převážil a útok na pevnost byl veden převážně pomocí neustálé koncentrované palby moždířových baterií, po které následovaly pěchotní útoky, sword in hand. Coehoornova kalkulace, spoléhající na demoralizaci posádky a ničivý dopad moždířové palby na pevnostní prvky, zhusta neopatřené dostatkem kasematových prostor, ve kterých se posádka mohla krýt před palbou vrchní skupinou úhlů – nakonec vyšla. Prvního září posádka neočekávaně zahájila vyjednávání o čestné kapitulaci, jejíž podmínky byly obléhateli ochotně přislíbeny. Coehoornovi nová technika nasazení moždířů vynesla nejen povýšení do hodnosti generálporučíka, ale i celoevropský věhlas.

Právě na Coehoornův popud začaly být konstruovány a používány mnohem menší moždíře, přenášené a obsluhované pouze několika málo muži, jejichž rušivá palba v podstatě nenechávala obránce v klidu. Takzvaný coehoornův moždíř se v evropském válečnictví stal historicky předchůdcem moderního minometu.

Fotografie jsem převzal z profilu Ravelinu XIV na sociální síti.