„… Nejpříhodnější příležitost pro podniknutí výpadu nastane po založení třetí paralely, ještě, než je dokončena, neboť v tuto chvíli může mít nepřítel v pohotovosti jen malé množství mužů na podporu dělníků, kteří tak mohou být snadno obráceni na útěk a jejich práce zničena… Nejlepší doba pro velké výpady nastává ve dvě nebo tři hodiny ráno, když na jednotky padne únava a ospalost a téměř ztratí schopnost klást účinný odpor… a pokud se navíc spustí silný déšť, tak stráže v zákopech nebudou moci použít své palné zbraně a tato shoda okolností je příliš příznivá, než aby byla opomenuta…. je potřeba postavit oddíl o devadesáti mužích, ve třech řadách o třiceti mužích, k nimž přidáte čtvrtou řadu třiceti granátníků, přičemž první tří řady jsou vybaveny náprsním pancířem a co se týče zbraní, tak kordem a pistolemi po každém boku a partizánou nebo dlouhým železným bodcem s hákem…“

John Muller, profesor dělostřelectva a fortifikačního umění na královské vojenské akademii ve Woolwichi tak ve svém  zásadním díle z roku 1747 popisuje elegantním a kavalírským stylem to, co jiní autoři nazývají „hrůzami všech věků, nahromaděnými na jednom místě“, tedy průběh dobývání bastionové pevnosti v raném novověku.

Pomalu otáčím strany titulu, který jsem chtěl dočíst už někdy na podzim loňského roku, ale série souborných zkoušek mi poněkud změnila časový rozvrh… Pro mě jazykově přístupnější a obsahově vyspělejší Mullerův spis, prozatím nahrazuje studium původního Vaubanova Traité… Muller původně práci zamýšlel jako pouhý překlad Vaubanova díla, ale nakonec se rozhodl zakomponovat do něj mnoho zkušeností, plynoucích zejména z válek o španělské a rakouské dědictví.